Asi nejznámnějším kognitivním omylem je potvrzující omyl (confirmation bias). Lidé hodnotí jako důvěryhodnější ty informace, které odpovídají jejich názoru. A naopak informace, které do jejich vidění nezapadají, hodnotí jako méně důvěryhodné a podezřelé. Proto můžeme mít pocit, že jsme se rozhodli objektivně, ale ve skutečnosti náš mozek aktivně hledal informace ve prospěch našeho pohledu. Typickým příkladem je aktivní vyhledávání webových stránek, které jsou v souladu s naším přesvědčením, namísto vyhledávání stránek, které mají nejlepší informace.

Příbuzným omylem je pštrosí efekt (ostrich effect). Lidé se podvědomě vyhýbají informacím, které by mohly popřít jejich názor, a metaforicky strkají hlavu do písku. Konkrétně vědci třeba ukázali, že obchodníci pozorně sledovali zprávy, které byly pozitivní pro jejich portfolio akcií, ale vyhýbali se zprávám, které pro již nakoupené akcie vyznívaly negativně.

Velmi známá je také heuristika dostupnosti (availability heuristics). Protože lidé neumí pracovat s pravděpodobnostmi, namísto toho odhadujeme, jak pravděpodobný nějaký jev je, podle toho, jak snadné pro nás je vybavit si takový jev v paměti. Výsledkem je, že přeceňujeme častost jevů, které jsou mediálně známé nebo kterou máme v čestvé paměti.

Různých kognitivních omylů vědci zdokumentovali více než stovku. Všechny mají jedno společné: probíhají automaticky, aniž si jejich působení uvědomujeme. Pouze "pomalým" a systematickým myšlením můžeme některé tyto omyly kompenzovat. Je to často neintuitivní, protože náš mozek se nerad namáhá a nerad mění názor. Ani tehdy, když fakta nejsou na naší straně.