Arthur Eddington navrhl, že zdrojem energie, která pohání hvězdy, je velké množství energie uvolněné při slučování jader lehkých prvků, například vodíku.
V laboratoři na univerzitě v Cambridge proběhla první přímá demonstrace a měření procesu jaderné fúze.
První známý pokus o stavbu fúzního reaktoru se odehrál v Langleyho výzkumném středisku v USA. Zařízení nefungovalo: nedokázalo ohřát a udržet horká plazma. Nakonec ho náhodně objevil nadřízený experimentátorů a ti pokusy museli ukončit.
V SSSR se zrodil konkrétní návrh na stavbu tokamaku, dnes nejpoužívanějšího fúzního zařízení. Z laického pohledu je to magnetické nádoba ve tvaru pneumatiky.
Prezident Argentiny J. Perón oznámil, že Argentina zvládla termojadernou fúzi. Zasloužil se o to rodák ze Sokolova Ronald Richter, který nepřesně informoval o výsledcích svého výzkumu financovaného argentinskou vládou. I tak zpráva probudila zájem v USA i SSSR.
V SSSR začala stavba prvního skutečného tokamaku. Ve Velké Británii začala stavba „pinč“ zařízení ZETA.
V lednu vědci na britském experimentu ZETA uvedli, že dosáhli fúze. V květnu lepší měření ukázala, že šlo o omyl. Na druhé konferenci „Atomy pro mír“ si Američan, Britové a Sověti poprvé všichni vzájemně vyměnili informace o výzkumu fúze na svém území.
Na odborné konferenci v Británii převládl názor, že stávající zařízení k dosažení „ziskové“ fúze nebudou rozhodně stačit. Ztráty jsou příliš veliké. Překvapili jen sovětské údaje z tokamaku T-3, kterým významná část západních vědců nechtěla ovšem věřit.
Sověti a Britové se dohodli, že západní vědci dostanou šanci nezávisle přeměřit výsledky sovětského tokamaku. Výsledky byly mnohem lepší než u jiných typů reaktorů. Tokamaky začala rychle stavět řada týmů a zemí.
Začaly přípravy projektu tokamaku JET (Joint European Torus – tedy „Celoevropský torus“), který dodnes drží rekord v efektivitě fúzní reakce v tokamaku. Ale zjednodušeně řečeno pořád o třetinu více energie spotřebuje, než vytvoří.
Na závěr workshopu amerického ministerstva energetiky jeden z amerických vládních odborníků oznámil, že dotažení fúze k praktickému využití nestojí v podstatě nic v cestě. Tento optimismus nebyl rozhodně všeobecný.
V podstatě náhodou byl objeven tzv. H-mód udržení plazmatu, což výrazně zlepšilo výkony fúzních reaktorů. Objev výrazně vylepšil vyhlídky na stavbu funkčního reaktoru.
Začala příprava projektu ITER, tedy stavby velkého reaktoru, který má předvést v praxi energeticky ziskovou fúzi. Původní návrh je kvůli rozpočtu postupně zmenšen na polovinu.
Američané Stanley Pons a Martin Fleischmann oznámili, že dosáhli „studené fúze“, tedy slučování jader za nízkých teplot a s levným vybavením. Šli za médii dříve než za kolegy, a jejich výsledky se nikdy nepodařilo zopakovat. Šlo evidentně o chybu.
V USA začal pracovat tokamak Alcator C-Mod na MIT. Využíval velmi silné magnety (až 8 Tesla) s velmi dobrými výsledky. Tento prvek je jednou inspirací pro dnes probíhající „vylepšení“ českého tokamaku COMPASS.
V tokamaku JET bylo dosaženo rekordního fúzního výkonu: 16 MW. To odpovídalo zhruba 65 procentům energie, které do plazmatu vědci dodávali.
Z projektu mezinárodního tokamaku ITER odstupují Spojené státy.
Po „studené fúzi“ se objevila fúze „bublinková“. Podle autorů experimentů mělo při hroucení bublin v kapalině dojít ke vzniku podmínek tak extrémních, že docházelo ke spojování atomových jader. Pozorování se nepotvrdila.
K projektu ITER se vrací USA. Nově se přidává Jižní Korea. Odstupuje Kanada, která se do projektu vrátila znovu na podzim roku 2020.
Jako místo pro ITER je vybrán francouzský Cadarache. Japonsko výměnou získává mimo jiné i nárok nominovat ředitele projektu.
Čína dokončila tokamak EAST, který jako první na světě používal výhradně supravodivé magnety.
Provoz zahájilo německé zařízení Wendelstein 7-X. To je tzv. stellarátor. Toto zařízení by mělo (alespoň teoreticky) schopné držet plazma neomezeně dlouho. Na rozdíl od tokamaků, které mohou fungovat jen v kratších či delších pulzech.
Na staveništi ITERu začíná konstrukce samotného reaktoru. Ředitelem projektu v té době byl už zhruba pět let Francouz B. Bigot, který alespoň podle dosavadních výsledků soudě jako první ředitel dokázal opravdu rozběhnout.
Zahájení provozu, čili „první plazma“ v ITERu. Dosažení maxiálního výkonu by mělo trvat nejspíše ale dalších 10 let.