Slované a jejich svátky v Česku

Díky pravidelným ročním cyklům vycházejícím z dění v přírodě se částečně propojují nejen s keltskými rituály, ale i jejich názvy

klikněte na řádek pro zobrazení podrobností

Jarní rovnodennost je důležitým bodem posvátného kalendáře Slovanů, je vnímána jako začátek roku v rámci zemědělství a také jako začátek slunečního roku. Znamenal pro ně konec zimy a přechod z cyklu zimních svátků a obřadů do jarních. Jarní rovnodennost je moment, kdy je stejně dlouhý den, jako noc. „Je to den, kdy se síla bohyně smrti Morany vyprovází pryč, proto se jmenuje Provoda,“ píše Zdeněk Ordelt v připravované knize Slovanské svátky během roku.

Rovnodennost je podle Slovanů časem, kdy se otevírají brány mezi světem zemským a nebeským. Posvátná síla nebes se vítá zpět a oficiálně se otevírají nebesa Svarga a nebeská říše Irije. Lidé na území současné České republiky už v předkřesťanském období vnímali tři hlavní úrovně vesmíru – nebeský svět Práv či Právi, střední svět Jáv či Jávi a podsvěti Náv či Návi. Oslava jarní rovnodennosti otevírá znovu sílu nebes Právi a propojuje vše se silami slunce, radosti a života.

Do prostoru vstupuje síla bohyně jara Vesny či Lejly. Příchodem jara se také vrací zpět síla bohyně Lady, která je personifikací ženského principu, lásky a života ve vesmíru. A také jarního mužského boha Jarovíta – Jarila, jenž je součástí mýtu vážícího se k začátku tohoto nového roku, zemědělského i kalendářního.

„Sličný udatný mladý bůh Jarilo, zvaný též Jarovít, po přijetí křesťanství proměněn ve svatého Jiří, přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem zvaným též zmej, jenž mohl zosobňovat Kostěje nebo Černoboha,“ zmiňuje Ordelt ve výňatcích z knihy. „Od matky Mokoš, tedy matičky Země, dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit.“

Jarilo umírá v líté bitvě s drakem, ten je nicméně zabit, takže nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit. Pohanští předkové také věřili, že jarní bohové a bohyně přilétají na křídlech ptáků, a s nimi přilétají navštívit své milované potomky také duše předků.

Prvním důležitým posláním noci ohňů z 31. dubna na 1. květen je pálení temných sil a nečistot, které zůstaly po zimě. U keltských předků se tato oslava jmenuje Beltine, což znamená „Dva ohně“. V naší zemi, kde došlo k promísení keltských a slovanských tradic, je tento svátek podle Ordelta skutečným propojením slovanské a keltské kultury. „Dobytek se prováděl mezi dvěma ohni, což spálilo negativní energie i hmyz, který by mohl znamenat nemoci. Také lidé se očišťovali ohněm, aby byli zbaveni temných sil zimy, očištěni a nabiti novou, jarní silou,“ uvádí.

Ve slovanské tradici je zahánění démonů zimy a temných čarodějnic ohněm – odtud pálení čarodějnic – velice starým fenoménem. „Naši předkové pracovali s posvátným ohněm, rozdělávali ohně i na čtyřech světových stranách, pálili také staré předměty. Co se týče čištění od temných sil a temných čarodějnic, často nazývaných strigy, používali k tomu házení zapálených košťat do vzduchu, žonglování s ohni, pouštění zapáleného kola z kopce a sami sebe očišťovali přeskakováním ohně,“ podotýká Ordelt. Je to také oslava plodnosti, propojení matky Země Mokoš a vesmírného posvátného stromu.

S tím souvisí i další propojení Keltů a Slovanů: postavení májky uprostřed vsi jako symbol vítězství jarního boha Jarily a dalších jarních a letních božstev nad démony smrti a zimy. „Májka je symbolem stromu života a prstence kola roku, živlů a světových stran. Druhou důležitou podstatou je symbolické spojení mužské a ženské plodné síly, která přináší život,“ píše Ordelt s tím, že májka se dělá z rovného smrku a je nastavena špičkou z břízy.

Májky menších rozměrů v tento den stavěli mládenci po vzoru Jarily u domů svých vyvolených dívek na znamení, že s nimi stojí o svatbu. Je to zároveň svátek lásky, milování a plodnosti. Proto se páry chodily milovat na svá pole, aby svým vyvrcholením požehnaly i své úrodě a silám, které pole chrání a dělají plodným.

Vítání léta, svátek slunce, to je letní slunovrat. Datum 21. 6. je přelom období jara a léta, na který plynule navazuje obecně známá svatojánská noc 23. 6. Svátek je zasvěcený bohu slunce Dažbogovi, je spojený s vysokými ohni a první letní koupelí. Je to zároveň poslední loučení s Jarilem, především však s jarní bohyní Lejlou v podobě břízky, která je chlapci vhozena do vody. Symbolika je podle Zdenka Ordelta jasná: „Již není potřeba nevinné dívky, ale ženy, která daruje syna.“

Z kopce se spouští ohnivé kolo symbolizující samotné slunce. Čistí prostor od temných sil, ale má i svou symboliku – slouží jako věštecké médium. Čím dále dojede, tím úspěšnější a šťastnější doba pro komunitu přichází jako dar od přírody a bohů. Svátek slunovratu stojí na samém počátku vegetačního léta a podle pohanských tradic opět otvírá prostor nadpřirozeným silám.

Na čas se stírá hranice mezi světem živých a podsvětím, ovzduším létají čarodějnice. V tomto čase páry skáčou přes oheň, tím se propojují a očišťují. Odcházejí také do lesa hledat ohnivý květ kapradí, a tím i společnou lásku – pokud ji najdou, vyčkají na východ slunce, aby se mu poklonili.

V noci se chodí k pramenům, konají se posvátné koupele a tance, hoduje se a zapaluje se obětina pro bohy Kupalo. „Dochovalo se to dodnes v Litvě a Lotyšsku,“ upozorňuje Zdeněk Ordelt. Za ranního rozbřesku se lidé koupou v rose a v posvátných vodních tocích. Byliny jsou právě nyní naděleny čarovnou mocí a provádí se věštění z „devíti bylin“.

První vyprovázení léta a také první svátek vítání podzimu. Tato oslava byla pořádána jako poděkování matce Zemi za úrodu mezi 1. až 15. srpnem, po skončení žní. Dnes se slaví první srpnový den a propojuje se termínově s Lughnasadem, který vychází z keltských tradic. Po žních se na poli z posledních nesklizených klasů uvázal veliký snop, klasy byly zapleteny ve stylu copu. Ten si pak rodina, která pole obdělávala, uřízla a položila na svůj domácí oltář.

Tento snop se nazývá „brada Velesova“ nebo „cop Matky země“, případně „cop Mokošin“. Na území dnešního Česka se také nazýval stará, baba a nevěsta. Po zimě při prvním setí se tento cop zase přinesl na pole a tím se vrátilo poli požehnání bohyň a bohů, ochrana úrody. Lidé také dělali takzvaný „dožínkový věnec“, který býval využit při komunitních oslavách.

Obřad dožínek je věnován bohům, jako jsou Rožanice (Sudičky), Dažbog, Veles, Živa a Mokoš. Děkuje se jim tímto za úrodu. Dnešní podoba dožínek se zachovala ve formě zábavy, české besedy, či hostiny na Moravě. Kdysi se také pekl veliký koláč, za který se schovával kněz a ptal se lidí, jestli je vidět. Když bylo totiž hodně úrody, koláč mohl být veliký, že se za něj kněz opravdu schoval.

Na hostinách se pak peklo pečivo z nové mouky a obřadně byl zabit kohout. Posvátné nádoby se plnily medovinou, po čase je kněží kontrolovali, jestli se bohové napili. I to bylo bráno jako požehnání nebo znamení, jestli v dalším zemědělském roce bude dost úrody.

Léto definitivně končí a přichází podzim. Tento svátek je třetím vítáním podzimu. Nebesa – Svarga – se zavírají, tažní ptáci odlétají a kromě bohů odlétají do říše světla Irije i duše předků. Proto se navštěvovaly i hroby a dělala se na jejich počest hostina. Bohyně Lada a Živa definitivně předávají žezlo vlády nad přírodou bohyni Moraně, která postupně přivádí zimu.

Tato podzimní oslava je podle Ordelta zasvěcena několika slovanským bohům, kteří zastupují různé oblasti dění v přírodě a také ve spirituálním světě Slovanů. „Rod a Rožanice jsou jedním z hlavních bohů tohoto svátku, kteří demonstrují spojení rodu po sklizni a propojení každého rodu s bohy rodových linií, kteří jsou jejich ochránci. S Rodem jako ochráncem všech rodů a Rožanicemi, jako ochránkyněmi dění a osudu,“ zmiňuje.

S Rožanicemi bylo spojeno i věštění. V mužské podobě sem patří bůh Svantovít, v jehož patronátu se konaly věštby spojené s vizí pro komunitu a krále. Věštilo se z rohů s medovinou a koláčů navršených do takzvané hůrky. Jako obětiny posloužily ovesný chléb, kaše, tvaroh a medovina, rituálně se zabíjel kohout či beran.

Oslavy vrcholily volbou nového krále 28. 9., která probíhala každý rok, stejně jako komunitní oslavy dokončení zemědělského cyklu sklizní. Lidé v tento čas stavěli máje s vrcholkem z jehličnanů. V obci zastávala vedoucí úlohu mládež, protože mnozí chlapci měli brzy zastat úlohu vedoucích hospodářů. Přibližoval se čas svateb.

První svátek loučení s podzimem a první vítání zimy. Speciálně v tyto dny se otevírají brány do světa mrtvých. Je možno se potkat se svými předky a dát jim nějaký dar. Dušičkové obřady byly původně minimálně čtvery a to dušičky podzimní, tedy tyto, zimní, jarní a letní. „Tento svátek nebylo možné zrušit, protože ve své předky všichni pevně věřili, a tak si jej vzít nenechali. Církev jej tedy musela povolit,“ tvrdí Ordelt.

Z jeho výzkumů vyplynulo, že původní Dušičky se konaly od 31.10. až do 2.11. „Bohyně Morana zesiluje svůj vliv na přírodu a ochlazuje zemi. Žezlo ročních období a cyklů kola Svaroga je definitivně předáno do jejích rukou. Svůj podíl na vládě od tohoto období také získává Veles, bůh stád, lesů a všeho živého, který sídlí v podsvětí. Přichází, aby lidi ochránil před krutovládou bohyně Morany. V prostoru je cítit také síla bohyně Mokoš, matky Země, její vlhká podzimní atmosféra dává momentu správnou mystickou atmosféru.

Na tento svátek se peklo rohaté pečivo, zabíjela se drůbež jako obětina ochráncům rodu a domu. Odtud pochází i zabíjení hus na svatého Martina. Pastýři také měli své, takzvané veselé svátky, protože období pastev je u konce a začínali zahánět dobytek.

Zimní slunovrat, jinak známý jako Velesovy oslavy, je jednou z hlavních oslav roku – hned po obřadu Kupalo, tedy vrcholu léta. Tímto momentem začíná definitivně zima a my tyto dny zimního slunovratu známe jako Vánoce – pro Slovany počátek nového roku. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu je podle Ordelta datována do 10. století. Kračun je poprvé zmiňován v ruských pramenech.

Hlavním předmětem tohoto obřadu je opačný fenomén než v létě: ubývání slunce, jeho síly a jeho následné znovuzrození. S umírajícím sluncem končí i celý koloběh přírody a na chvíli nastává chaos v kosmickém řádu. Staré slunce umírá, aby s sebou vzalo vše, co do nového cyklu již nepatří. V momentě jeho zániku do prostoru vstoupí běsi, duchové temnoty, kteří s sebou přinášejí vše temné, co má příroda i lidé v sobě.

„Proto naši předkové dělali takzvaný tanec běsů s maskami, který zbaví každého jeho temnoty a těžkých sil. Do nového slunečního cyklu tak vstupujeme očištěni,“ píše Ordelt. Nové slunce se rodí jako malé miminko, má i svoje jméno – Božič, nové malé slunce a jeho znovuzrození. V tento den se věnují dary bohům Dažbogovi – bohu slunce, Svarogovi – tvůrci vesmíru, Rodovi – ochránci rodin, Rožanicím – vládkyním věšteb a Velesovi – ochránci lidí přes temné časy.

Lidé dokončovali veliký obřad v posvátném háji, který se svými bohy slaví celá komunita tanci, písněmi a společným hodováním. Večer býval zasvěcený věštbám a čarování s „pokrmy do hůrky“, což byla kopa jídla, ze které se věštilo. Pálilo se také dubové poleno ve tvaru lidské postavy, které se před tím také krmilo se a dávalo se mu napít. Na druhý den ráno, na koledu, se Slunce zrodí znovu, začínají oslavy a koledování v maskách.

Z dávných dob se podle Ordelta dochovalo také to, že kračunovskému a vánočnímu obřadu bylo zasvěceno malé prasátko – selátko, které se obětovalo rodícímu se slunci, Božičovi. Jeho část se pak dala k dispozici na kračunovskou či vánoční hostinu. Odtud také pochází pověst o zlatém prasátku, které má být odměnou za dodržený předvánoční půst.

Svátek je prvním obřadem, ve kterém se přivolává síla jara. V některých pramenech je považován za první jarní den. Lidé se v tento čas věnují očistě celé obce. Uklízí se stavení a připravuje se obřad zasvěcený bohu Perunovi.

„Svým prvním hromem začíná vyhánět démony zimy z přírody. Dává Moraně znamení, že začíná přicházet síla jara a pomáhá lidem čelit veliké zimě. Na jeho počest lidé vyrábějí ze včelího vosku svíčky zvané hromničky,“ píše Ordelt. Tyto svíčky mají hned několik významů. První z nich je, že mají po obřadu v uklizeném domě vytvořit ochranu proti blesku. Další funkcí hromniček byla ochrana před temnými silami.

V dávných dobách také podle Ordelta pravděpodobně docházelo v posvátném háji k obřadu za boha Peruna.