V jiných souvislostech rozumíme státem něco jiného: soubor institucí a organizací, které ho tvoří. Tedy vládu a celou strukturu státní správy, parlament a samosprávné orgány, moc soudní a všechny další organizace, které jsou obvyklým a přirozeným atributem státní suverenity, jako je například armáda a policie. To všechno je v tomto pojetí státu - pojetí tak říkajíc "technickém" - doplněno samozřejmě ještě dvěma věcmi: za prvé souborem všech zákonů, nařízení a vyhlášek, jimiž stát upravuje vzájemné soužití občanů a jejichž všeobecné dodržování hlídá, a za druhé státním rozpočtem, to znamená penězi, které vybere formou daní a které pak rozděluje ve prospěch toho, co je v obecném či veřejném zájmu a co si samo na sebe nevydělá.

Mluvíme-li o státu, myslíme tím asi nejčastěji stát v tomto druhém smyslu, tedy stát jako výkon veřejné správy, respektive jako soubor technických nástrojů lidské sebeorganizace na určitém území.

Pojem státu však může mít či měl by mít či má ještě třetí význam, význam možná ze všech nejdůležitější.

Mám na mysli stát jako jednu z podob lidského společenství.

Každý z nás je součástí nebo členem mnoha společenství nejrůznějšího druhu, z nichž některá jsou velmi pevná, ba přímo svazující a navýsost osobní, jako například společenství rodiny, a některá naopak velmi volná, velmi těžko ohraničitelná a pramálo osobní, jako například společenství diváků určitého televizního seriálu. Mezi všemi společenstvími, jejichž jsme členy, je společenství státu, tedy společenství dané státní příslušností či prostě občanstvím, společenstvím velmi zvláštním a velmi důležitým; je těžko osobně uchopitelné či obhlédnutelné, každého z nás se však neobyčejně silně dotýká. Území, typ státní správy, rozsah a druh zákonů, stejně jako všechno další, co si kdo představuje či může představovat pod pojmem stát, je podle mého přesvědčení vždycky nakonec odvozeno od státu jakožto občanského společenství. Charakter tohoto společenství, míra jeho svobody a odpovědnosti, druh jeho soudržnosti, jeho kultura - to všechno se nakonec tak či onak odráží i v charakteru státu jakožto technického výtvoru.

Mluvím o tom teď a zdůrazňuji to proto, že se v dnešní době z mnoha důvodů, především civilizačních, setkáváme stále častěji s jakýmsi podivně anonymním či odlidštěným pojetím státu, který je spíš než jako společenství vnímán jako prostý součet určitého množství občanů, jako jejich množina, jako jakýsi bezduchý soubor jedinců, kteří mají spolu společné jen to, že platí nebo měli by platit daně témuž ministrovi financí, řídí se nebo by se měli řídit týmiž zákony a předpisy, mají právo si při volbách vybrat z téhož seznamu politických stran a jsou-li usvědčeni z trestného činu, budou postaveni před tytéž soudy.

Myslím si, že stát - a to v žádném z významů toho pojmu - nemůže být dobrý, je-li vědomě koncipován nebo podvědomě nazírán jako pouhý soubor, množina či součet svých občanů. Musí být naopak budován jako jejich společenství. Nebo přesněji: jako prostor jejich pospolitosti. Netvoří-li občané pospolitost, totiž nejsou-li spolu navzájem svázáni týmž pocitem sounáležitosti, pak neexistuje technický trik, který by zajistil, že bude dobře fungovat i jejich stát. Armáda nebude schopna bránit suverenitu státu, finanční úřady nebudou schopny vybrat daně, policisté dopadnout zločince a soudy je odsoudit, nebudou-li všechny tyto nástroje státu opřeny o pevný základ státní pospolitosti.

Co tuto pospolitost zakládá či utváří? Jak se soubor, množství, součet či množina stává pospolitostí?

Samozřejmě jen a jen typem vazeb, které spojují jeho různé členy a jejich rozmanitá seskupení. Na nejnižší - a právě proto nejdůležitější - rovině by to měly být vazby vpravdě lidské, tedy tak či onak osobní, přátelské, společenské, etické a solidární. Na takovém základě pak mohou vznikat a rozvíjet se vazby kooperativní, které by měly nakonec ústit do všeobecného či aspoň převládajícího pocitu společného účastnictví na určitém společném díle či přímo jeho spolutvůrcovství.

Nejde o žádné abstraktní teze či ideologické sny. Jde naopak o princip, který musí pochopit a osvojit si každá politická moc ve státě, která nechce dopadnout špatně, a který musí taková politická moc soustavně a důmyslně promítat do tisíců svých konkrétních politických rozhodnutí. Řekne-li naopak, že občané mají šanci se občansky projevit jednou za čtyři roky ve volbách a jinak ať se stará každý sám o sebe, pak tím může dosáhnout jediného: že bude za čtyři roky občany smetena z politického jeviště. Neboť stát, a tudíž i státní a politickou moc lze udržet a dobře rozvíjet jen tehdy, bude-li systematicky rozvíjeno společenství státních příslušníků jako pospolitost těch, kteří mají příležitost i důvody držet při sobě, kteří proto také při sobě drží a kteří posléze stojí i za politickou mocí, kterou si zvolili.

Vlna občanské solidarity, která se v naší zemi vzedmula po letních povodních, ukázala, jak velký je skrytý etický potenciál, který dříme v naší společnosti. Zdá se mi, že přesně to je bod, z něhož má jedině smysl vycházet. Solidarita mezi bližními, mezi obcemi, mezi občanskými společenstvími, mezi podniky - to je přece jeden ze zdrojů státní pospolitosti! Smysl pro solidaritu je lidská vlastnost, solidarita tedy začíná u člověka, nikoli u vlády či úřadu. Roste odzdola vzhůru. A čím více solidarity bude na nižších společenských rovinách, tím více jí posléze bude i v rámci celého státu. Čím víc a lépe stát otevře prostor iniciativě, veřejnému angažmá a solidaritě jednotlivců a jejich nejrozmanitějších menších společenství, tím pevnější základy pak bude sám mít, tím lépe bude moci plnit všechny své funkce a tím lépe bude nakonec plnit svůj úkol nejdůležitější, kterým je sloužit svým občanům a umožňovat jim smysluplné vzájemné soužití.

Vážení přátelé,
rád bych v tento pro náš stát slavnostní den vyzval nás všechny, abychom pěstovali v sobě i kolem sebe svůj stát jakožto skutečnou pospolitost. Bude-li se nám to dařit, pak se nemáme čeho bát.

Děkuji vám za pozornost.