klikněte na řádek pro zobrazení podrobností
Ano, vzpomínám. Na podzim 1989 se už režimu nedařilo budit zdání, že má situaci pod kontrolou a bylo zřejmé, že musí dojít ke změnám. Nedokázali jsme si ale představit, že půjde o úplně zhroucení komunistického režimu. Demonstrace na Národní třídě nebyla první, která se v Praze udála, byl jsem se už předtím na několika podívat. Mohl jsem si tedy porovnat realitu a obrázek, který nám ukazovala média. Uvědomoval jsem si tu obrovskou disproporci, zpravodajství bylo matoucí, oficiální média nepopisovala tehdejší události tak, jak se ve skutečnosti děly. O dění na Národní třídě jsem se dozvěděl pohledem z okna, protože jsem chodil do školy jen pár desítek metrů vedle. Dali nám doporučení se do ničeho nezapojovat. Vzpomínám, jak policie uzavírala příchody na Národní třídu a omezen byl i pohyb v okolních ulicích. Byl pátek odpoledne a kvůli zmatku, výlukám a uzávěrám jsem se na nádraží k cestě za rodinou do Prostějova dostával jen s obtížemi.
Na otázku neodpověděl.
Vzpomínám si na to, jak na mě maminka z vedlejšího pokoje volala, když se v televizi objevily první záběry z demonstrace. Tehdy mi říkala, ať se dívám, protože se právě začaly psát dějiny. Na zemi seděli studenti a proti nim stáli příslušníci červených baretů s obušky v ruce. Do dnešního dne mám husí kůži, když si na ty záběry a ten moment vzpomenu.
Byl jsem mimo republiku. Rok 1989 byl zvláštní. Demonstroval jsem tehdy s ostatními pokaždé, kdy to šlo - například 21. srpna, 28. září a 28. října. A když jsme se loučili na té nepovolené demonstraci 28. října, plánovali jsme, že se setkáme až na den lidských práv 12. prosince. Já jsem vyrazil do zahraničí, byl jsem ve Francii. Dokončoval jsem diplomovou práci a materiály v knihovnách v ČR pro ni chyběly. Cestoval jsem proto na jih do Okcitánska a do Španělska. 17. a 18. listopadu jsem prožil v telefonní budce, volal do Prahy a usiloval pochopit, co se to na Národní třídě stalo a kdo tam všechno ze známých a z přátel byl. Nakonec jsem telefonoval i další dny, chtěl se vrátit a být při tom, ale pak jsem se rozhodl vyrazit na jih. Mezitím mi propadl devizový příslib i doložka, bez víza jsem se dostal do Španělska, tam v knihovně získal potřebné dokumenty a domů do vlasti jsem se vracel až s koncem listopadu. Po vystoupení z vlaku na Hlavním nádraží v Praze jsem kráčel ulicemi a pozoroval, jak neuvěřitelná změna se doma mezitím stala. Všechno jsem dopodrobna znal, ale plakáty na domech i povznesená atmosféra všech, kdo byli přitom, jakoby proměnily tehdejší Československo k nepoznání.
Pravidelně jsme poslouchali Svobodnou Evropu, i tehdy sedmnáctého listopadu večer. S mojí paní jsme byli na Vysoké škole báňské, to ještě nebyla technická univerzita. Z rádia jsme se dozvěděli, že se v Praze děje něco velkého. Bylo zřejmé, že se skutečně věci pohnuly.
Na konci června toho roku jsem se svou rodinou absolvoval cestu do emigrace. Přes tehdejší Jugoslávii jsme se dostali až do Madridu, kde jsme dostali azyl. Už od října jsme s napětím sledovali televizní zprávy. Sledovali jsme záběry, jak Němci z NDR přelézali zdi západoněmecké ambasády v Praze. Pak následoval pád Berlínské zdi a my jsme stále čekali, kdy už se konečně situace začne měnit i u nás. Pak jsme 17. listopadu ve španělské televizi viděli záběry studentské demonstrace. Nerozuměli jsme, co se přesně stalo. Jeden španělský přítel nám vysvětlil, že při policejním zásahu prý zabili studenta. Ta zpráva se pak naštěstí ukázala jako nepravdivá. V následujících dnech už jsme neodtrhli oči od televize a s napětím čekali, jak se situace vyvine. Listopadové události a atmosféru Sametové revoluce jsem tak bohužel nezažil na vlastní kůži, ale vzpomínám si na silný pocit radosti, že se budeme moci brzy vrátit domů.