klikněte na řádek pro zobrazení podrobností
Následující pondělí jsem chtěl na vlastní oči vidět, slyšet a cítit, co se děje. Vnímat atmosféru naprosto bezprostředně a udělat si vlastní obrázek. Proto jsem šel na demonstraci na Václavské náměstí, abych z první ruky vnímal reakce na události na Národní třídě a vlnu emocí, kterou vyvolaly přes víkend. I kvůli nim na mě silně zapůsobila pozitivní atmosféra a klidné odhodlání. V následujících dnech z balkonu mluvili Václav Havel, Václav Malý a další řečníci. Velice důležitou roli hrálo, že mluvili o naději a pozitivních věcech. Jednoznačně zaznívalo: „Nedávejme ozbrojeným složkám žádnou záminku k zásahu“. Zdůrazňovali, že změny je potřeba udělat v klidu, žádným násilím. Že lidé musí dát najevo, že je konec, že komunisté svůj čas vyčerpali, nevyužili možnosti, aby provedli potřebné změny, a tak je nutné režim nahradit něčím, co tu kapacitu mít bude. Z davu jsem cítil nadšení a sám v sobě velkou zvědavost, co to vlastně přinese. Nebyl jsem tehdy v žádné exekutivní roli, ničemu jsem nevelel, neměl jsem žádnou zodpovědnost za vojáky, za jednotku ani materiál. Byl jsem student, který měl zodpovědnost jen za svoje ořezané tužky. Se spolužáky jsme to tehdy probírali velice intenzivně. Například naše obavy, co bychom dělali, kdyby nás povolali zpátky k jednotkám a dali nám nějaké rozkazy, se kterými bychom nesouhlasili. Také jsme řešili, co ty události přinesou. Nikdo z nás si nedokázal představit, jak taková revoluce ve skutečnosti vypadá, kdo potom bude prezident, kdo složí vládu, a jak ta vláda bude fungovat … Demokracii nikdo z nás nezažil, takže jsme si to nedokázali představit. Moje rodina a příbuzní, kteří žili mimo Prahu, měli z televize o aktuálním dění úplně jinou představu. Byli překvapení, když jsem jim popisoval, že se na demonstraci se opravdu nedělo žádné násilí, nikdo tam nezapaloval auta ani nic neničil.
Na otázku neodpověděl.
Jako dítě si pamatuji především na to, jak v Brně visely transparenty s různými hesly. Na základní školu jsem chodila v Brně na náměstí Svornosti, vedle obchodního domu Perla, který byl v listopadu a prosinci 1989 vtipy a hesly polepený snad celý. Ráno jsme schválně chodili dřív, abychom si prohlédli, co kdo vylepil nového. Dělaly to tak snad všechny děti z naší školy. Z té výlohy vyčníval dnes už legendární slogan „Jdi domů Ivane, čeká tě Nataša“. Tehdy to už byl sice dvě desítky let starý slogan, ale pro mě jako malé dítě to bylo něco nového. Vzpomínám také na „Jakeše do koše!“. Ve škole jsem si vyrobila z moduritu placku Občanského fóra, kterou jsem si vzala na demonstraci, kam jsme s rodiči šli. Ve škole placka téměř neprošla, paní učitelka mě nutila si ji sundat, ale naštěstí už jenom pár dní.
Na demonstrace jsem chodil dávno před tím, než přišel listopad 1989. Koncem listopadu jsem se zapojil do práce stávkového výboru na filozofické fakultě. Pomáhal jsem jako tlumočník pro novináře ze zahraničí.
Následující dny, osmnáctého a devatenáctého, jsem byl samozřejmě v práci, kde se o tom už hodně mluvilo. V Ostravě to začalo asi o dva až tři dny později než v Praze. Kompletovali a tiskli jsme materiály v možnostech, jaké tehdy byly. Nosili jsme je pak do práce a na vesnici, kde jsme bydleli. Pomáhali jsme, jak nám v té době malé síly stačily. V té době jsme chodili na demonstrace v Ostravě. Zároveň jsme bojovali i proti aktivitám, namířeným proti studentům. Můj tehdejší zaměstnavatel dokonce organizoval demonstraci proti studentům, proti ní jsme se postavili. V dalších dnech už jsme organizovali, ať už každý v práci, anebo nebo i ve vesnici vznik Občanského fóra. Já jsem se potom zapojil do generální stávky v železárnách.
Byli jsme v emigraci až do konce roku 1989. Pamatuji si, že jsme každý den s rodiči čekali u televizní obrazovky a doufali, že bude ve španělských zprávách nějaká zmínka o událostech v Československu. Když ukazovali záběry z plné Letenské pláně, tatínek řekl, že už doma bude brzy svoboda, a začal plánovat návrat domů.